Landscape festival / Vagon gallery / Nákladové nádraží Žižkov 2015

Vagon gallery

Vztah mezi novým a starým představuje linii diskuse, která jen tak neskončí a je i těžké vysledovat její počátky. Snad dokonce nemožné. Současnost a zrychlený vývoj v posledních desetiletích nám toto dává čím dál výrazněji znát, diskuse se vyostřuje, a v architektuře nová výstavba jen bují. Jak moc je to na úkor té staré, jak moc jsme povinováni hmotě minulosti a jak moc můžeme bourat? Oba póly mají své, poměrně jasné klady i zápory, ale některé konkrétní případy můžeme ilustrovat více.

O to se snaží instalace Pavla Šebka. Na starém vagonu z Nákladového nádraží Žižkov se spor starého s novým rozehrává nanovo zároveň trochu jinak, než bychom čekali. Bytelné roxory starých časů nesou bílé formy nových tíh a objemů a „netvarů“. Nejsou to tvary a formy jak je běžně známe, ale lze je pojímat jako rozpité zbytky toho, co bylo dříve součástí zmizelého celku struktury a stalo se jejím jistým protipólem, anebo také jako amorfní zárodky budoucího. Tedy existujíc v jakési stávající se rozkročenosti. Nakonec ony nosníky, roxory jsou koneckonců jednou z posledních věcí, které kolemjdoucí vídá jako torzo zanikajících a demolovaných staveb. Jsou svým způsobem samy minulostí, ale představují i spojnici - most, který vede od nového bílého objektu k tlejícím prknům pevné půdy pod nohama, odkud vyrůstají. Nehledí na to, že je nová hmota náhodně obaluje. vyčkávají uvnitř, jsou jí oporou a čekají, co přinese budoucnost. Statika ukotvených roxorů je nehybná a přitom se kýve ve větru.

O čem to vše vypovídá? O mnoha jevech, kterým jsme byli svědky, ale konkrétně třeba o zániku starých nádražních budov. Nejen debata o NNŽ vrátila toto téma na světlo a dala mu zaslouženíhodnou pozornost. Rakousko - Uhersko vidělo vznik husté železniční sítě a v průběhu jejího rozvoje vznikla architektonická díla nebývalých kvalit. Dodnes je můžeme nalézt jak na těch velkých , tak i na těch nejzapadlejších nádražích. Železniční infrastruktura je sice již méně frekventována, ale to by nemělo umenšovat hodnotu jeíjch staveb. V těchto starých pamětnících se dnes možná občas zablýskne svojská nádražka, ale v jejich nehybnosti a hojném rozkladu je cítit dřímající dynamika, což dokazují některé příklady citlivých rekonstrukcí a nabytí nových funkcí či významů. Čekají tak napůl mezi minulostí a budoucností a je vždy konkrétní a lokální otázkou, kterým směrem se zvrátí jejich osud. Vagon bude putovat z NNŽ po dalších českých nádražích, aby jako pohyblivý svědek viděl jejich stav a pobídl je ku růstu, oživení a novému životu, aniž by přitom zapomínal na jejich kořeny a původ.

Michal Smrčina